Ne jen Granger: 22. kapitola (1. část)

Kapitola dvacátá druhá - Snapeův syn (1. část)

(pozn.: kapitola zatím neprošla beta-readem)

~~~

Severus byl okolnostmi donucen navštívit ředitelku. Minerva seděla se založenýma rukama za svým stolem a čekala na jeho vysvětlení. Nejprve se chtěl posadit do křesla naproti jejího stolu, ale nakonec došel k rozhodnutí, že to ani nebude nutné, protože to, co jí chtěl říct, nepotrvá dlouho. Severus pohlédl na přísnou čarodějku.

„Nathan Granger je můj syn.“ Severus zaregistroval šok v ředitelčině obličeji, ale rozhodnul se, že se tím nenechá ovlivnit. „Zjistil to teprve nedávno a není tím moc potěšen, jak jste si mohla domyslet z jeho výstupu ve Velké síni.“

„Hermionin syn?“ Minerva si v duchu skládala fakta do souvislostí. Stále byla zaskočená jeho přiznáním, ale zároveň se zamračila tak, až se jí obočí skoro dotýkala. „To jste byl vy!“

„Jestli tím myslíte, že jsem to byl já, kdo ji oplodnil, pak ano, to jsem vám právě řekl, Minervo. Ten chlapec je můj syn. Teď, jestli mě omluvíte, mám ještě něco na práci.“

Severus se otočil k odchodu, ale zarazil ho Minervin tvrdý tón hlasu: „Severusi Snape, neopovažujte se opustit tuto místnost, aniž byste to vysvětlil!“

Znovu se k ní otočil. „Nemám co vysvětlovat. Vše, co potřebujete vědět, už víte. Pokusím se udržet naše citové projevy v soukromý, abychom nenarušili běh školy.“

„Ne, tomu jen tak neuniknete! Severusi, bylo to ještě děvče! Jak jste mohl... Byla vaší studentkou už od jedenácti, u Merlina! Studentkou!“

Minerva byla tou myšlenkou viditelně znechucena a on s ní absolutně souhlasil. Kdyby ta žena věděla, jaké ho k tomu dovedly okolnosti, byla by zděšená. Severus rozhodně nezamýšlel tam dál setrvávat a hádat se s ředitelkou ohledně znásilnění bývalé studentky.

„Nebylo to to nejhorší, co jsem v životě udělal,“ odpověděl a nedokázal se ubránit pohledu směrem k Brumbálovu portrétu. „Teď, jestli mě omluvíte, už nemám, co bych vám k tomu řekl. Samozřejmě kromě chlapcova neomluvitelného chování. A to, jak jsem již zmínil, se pokusím udržet v soukromí.“ Znovu se otočil k odchodu.

„Nevěřím vám,“ promluvila Minerva k jeho zádům. „Nebyl jste ani natolik slušný, abyste to dítě uznal za své. Nechal jste ji, ať se o něho stará sama. Dítě, které se staralo o další dítě, Severusi. Sama!“

Otočil se k ní. „Nemluvte o tom, o čem nic nevíte, Minervo. Byla to stěží moje vina, co se ta šílená ženská rozhodla udělat!“

„A teď ji obviňujete? Jak typické!“ odsekla Minerva na obranu své slavné studentky.

Severus toho měl právě dost. Nakráčel zpět před ředitelčin dlouhý dřevěný stůl. „Myslíte si, že všichni vaši Nebelvírší jsou malí andílkové, že ano? Že by nikdy neudělali chybu? V tom případě mám pro vás nemilou novinu, Minervo. To ona se rozhodla vychovat to dítě sama, ne já! Byla tak hloupá, že ho přede mnou utajovala celé ty roky, a pak najednou dostala dobrý nápad to tomu chlapci říct! Ona, vaše oslavovaná Nebelvírka, ne já!“

Šok na její tváři byl tak obrovský, že oslabil Severusův hněv, který se přeměnil do zvrácené samolibosti. Ušklíbl se na čarodějku neschopnou slova. „Myslím, že jste nebyla připravena slyšet, že vaše milá Hermiona Grangerová není tak perfektní, za jakou ji všichni máte.“

„Vy jste to nevěděl?“ zeptala se Minerva, stále omráčená tím zjištěním.

Severusův úšklebek zmizel. „Ne, nevěděl. A teď už je na všechno pozdě.“

Minerva byla ztracena ve svých myšlenkách a pohled upírala na neurčitý bod na stole. Konečně na něj znovu pohlédla. „Řekla vám to poté, co jste ho našel v tom lese.“

„Ne. Vymažte si prosím z hlavy představu zodpovědné a bezchybné dívky. Nikdy mi to neřekla a ani si nemyslím, že to měla v plánu.“ Než stačila cokoliv říct, dodal: „Přišel jsem na to sám.“  

„Při trestech,“ dodala si Minerva pro sebe. „To byl důvod, proč jsi chtěl, aby je převzal někdo jiný.“ Znovu se na něj pátravě zahleděla. „Odmítal jsi ho,“ obvinila ho.

„Teď s vámi opravdu nebudu probírat, co jsem udělal nebo ne. Co se týče chlapce, je pouze mé rozhodnutí,“ bylo jediné, co jí k tomu řekl. Tentokrát ho na cestě ke dveřím nezadržela ředitelka, ale někdo jiný.

„Severusi,“ oslovil ho hlas z obrazu.

Severus zavřel oči. Stál k Minervě i portrétům zády.

„Co Nathan zamýšlí udělat dál?“ zeptal se Albus tiše.

Aniž by se k nim otočil, Severus odpověděl: „Na to může odpovědět Minerva.“ Nato opět vykročil a zmizel za doprovodu vlajícího hábitu.

---

Nathan ani další noc skoro nespal. Ve skutečnosti toho moc nenaspal od té doby, co odhalil totožnost svého otce, a už ho to unavovalo. Co vmetl Snapeovi do tváře předchozího dne, bylo zasloužené, tím si byl jistý. Tak proč se potom cítil pořád stejně zle? Proč každá pochvala i poklepání na rameno mu způsobují ten zvláštní tlak na hrudi? Proč na něj tak působilo každé slovo pronesené profesorem Lupinem a donutilo ho cítit se... vinný? Ať už byl důvod jakýkoliv, znepokojovalo ho to.

Když Nathan dorazil do Velké Síně k snídani, několik studentů se po něm otočilo. Očekával to. Jeho přátelé ho znovu poplácávali po zádech a oslavovali ho za to, že řekl profesoru lektvarů to, o čem většina z nich snila, ale nikdo k tomu neměl dost odvahy. Hrdlo se mu stáhlo, když si všimnul, že dokonce několik zmijozelských ho pozoruje s respektem. A stáhlo se mu ještě víc, když zpozoroval svého otce, jak ho pozoruje od učitelského stolu.

Zatímco ho jeho přátelé táhli pryč, Nathan rychle uhnul očima, a byl rád, že se téma stočilo od jeho rozzuřeného útoku na obávaného profesora k běžným denním záležitostem. Pro teď si ho nikdo nevšímal a on tak mohl alespoň uklidnit pocity, které ho ovládaly od té doby, co se střetl s upřeným pohledem svého otce. Byl tak soustředěný na to, aby neodtrhnul pohled od svého talíře, že dokonce ani hlučné sovy přinášející ranní poštu neupoutaly jeho pozornost. Když ale zaslechl své jméno, už nemohl dál předstírat neviditelnost.

„Co je?“ odpověděl konečně Andymu, který ho už potřetí volal.

„Jsi v Denním věštci,“ odpověděl Andy, aniž by odtrhnul pohled od novin.

„Opravdu?“ To bylo naprosto nečekané. „Proč?“

Andy neodpověděl.

Nathan se domáhal odpovědi. „Proč jsem v Denním věštci?“

Nic. Andy prostě jen zíral na pergamen ve svých rukou, mračil se a zdál se být ohromený.

„Ukaž!“ zvolal Kevin a vytrhl noviny z Andyho strnulých rukou.

„Co je tam? Co tam píšou?“ Nathan se znovu dožadoval informací. Rozhlédl se kolem a spatřil, že všichni, co v rukou drželi noviny, na něj teď zírali. A vůbec se mu nelíbil způsob, jakým to dělali. Ani trochu!

Právě, když se chystal vzít noviny Kevinovi, chlapec promluvil: „Snape je tvůj otec?“ Jeho kamarád se teď mračil stejně tak, jako Andy. A Nathan už věděl proč.

„Cože?“ vykřiknul Nathan a vytrhl Kevinovi noviny z rukou. Nemohl tomu uvěřit!

Bylo to tam, hned na titulní straně. Tak, aby to každý viděl na první pohled!

Otec skrývaného dítěte válečné hrdinky znám.

Již od začátku školního roku se hodně mluvilo o dědici válečné hrdinky Hermiony Grangerové, studujícím nyní v prvním ročníku v Bradavicích, a o jeho narození jako o možném důvod jejího odchodu z kouzelnického světa. Předpokládalo se, že potomek byl důsledkem staré lásky čarodějky narozené mezi mudly, a odtud pramenilo její přání ho také mezi mudly vychovat. Jiní ho dokonce označovali za nemanželské dítě Harryho Pottera. Nakonec však bylo odhaleno a potvrzeno důvěryhodným zdrojem, že otcem ubohého dítěte je známý vrah Albuse Brumbála a bývalý smrtijed profesor Severus Snape.

Je to opravdu významná zpráva, protože nás přivádí na nová vysvětlení, proč tak nadaná čarodějka opustila kouzelnický svět. Stud? Strach? Tajemství týkající se otcovství jejího syna, které podle stejného zdroje skrývala po celá ta léta i před svými nejbližšími, jen jako by potvrzovalo tyto dohady...

Nathan nemusel a ani nechtěl číst dál. Všechno, co potřeboval, už věděl a hrůznost toho se zračila ve všech očích upřených jen na něj. Co by měl udělat? Vyhledal oči svého otce, které na něm spočívaly stejně jako ty ostatní.

Donesl se k němu hlas, který přehlušil vzrůstající povyk ve Velké síni.

„Věštec nemá pravdu, že?“ V Kevinově hlase byla slyšet neskrývaná naděje. „Snape není tvůj otec. Říkal jsi nám, že tvůj otec je někdo jiný,“ dodal lhostejně.

Andy na něj stále jen zíral, ale jeho pohled byl natolik intenzivní, že Nathana donutil svým mlčením přiznat pravdivost celé senzace.

Kevin přesto stále očekával odpověď. „Nathane...“

„Já-“ Nathan ještě jednou pohlédl na muže sedícího za učitelským stolem a pak zpět do svého talíře. „Je to pravda,“ nakonec přiznal těm několika, kteří ho mohli slyšet.

Bylo to opravdu trapné. Co na to řeknou? Nathan netušil... Možná trapné nebyl ten správný výraz. Bylo to spíš deprimující. Cítil se, jako by ho stěny Velké síně měly každou chvíli rozmačkat.

„Snape?“ zeptal se Kevin ještě jednou.

Nathan se rozhlédl kolem. Znovu pohlédl k učitelskému stolu, ale tentokrát nenašel toho, koho hledal. Postavil se.

„Ano, Snape!“ odsekl a otočil se. Rozešel se k východu a jeho kroky zrychlovaly z rostoucí silou povyku ve Velké síni.

Překročil práh, zabočil doleva a po pár krocích se opřel o studenou zeď. Zavřel oči. Nathan si přál, aby jeho srdce netlouklo tak zběsile. Těžce dýchal. Všichni teď věděli, kdo byl jeho otec. Že Snape byl jeho otec.

Nathan několikrát udeřil hlavou do zdi a až potom znovu otevřel oči. Jeho otec stál na opačné straně haly, na schodech vedoucích do podzemí. Napjatě ho pozoroval. Nathan jeho pohled opětoval, dokud se muž neotočil a nezmizel v chodbě.

---

„Dále,“ vyzvala Hermiona návštěvníka klepající na dveře její pracovny. Ani nezvedla pohled od práce, protože Williama už očekávala. „Už to dokončuji,“ dodala, zatímco spěšně něco čmárala do svého zápisníku. Volnou rukou mezitím hostovi naznačila, že potřebuje ještě chvíli čas.

„Ucházející kancelář na mudlovskou instituci.“

Hermiona ztuhla, jakmile zaslechla ten hlas.

„Přesto bych nikdy nevěřila, že Hermiona Grangerová vyměnila slávu válečné hrdinky za jednoduchost mudlovského světa. Kdybych to ovšem neviděla na vlastní oči,“ dodal nečekaný návštěvník.

Hermiona nevěděla, zda má být překvapená, naštvaná nebo zvědavá. Co tu ta ženská dělala? „Ti, co zůstali v kouzelnickém světě, vám nepostačují k uspokojení vaší potřeby ponižovat? Nejsou vhodným materiálem pro vaši zvrhlou kreativitu? Co tu chcete?“  

„Reportér jde tam, kde jsou novinky,“ odpověděla a očividně si užívala její rozhořčení. „Myslela jsem, že byste mi mohla poskytnout exkluzivní rozhovor.“

„To jste se zbláznila?“ odsekla Hermiona, podrážděná jejím očividným cynismem. „Vám nikdy neposkytnu žádný rozhovor, Holoubková! Ani nevím, jak jste mě vypátrala, ale určitě zde nejste vítána.“

„Vaše záznamy na ministerstvu byly aktualizovány, jakmile váš syn nastoupil do Bradavic. Jsem si jistá, že o tom víte,“  pronesla Rita konverzačním tónem, zatímco se zvědavě rozhlížela po místnosti. „Mimochodem, moji čtenáři by se o něm rádi dozvěděli více. Mohla bych udělat společný rozhovor s vámi oběma.“

Hermiona přimhouřila oči, zvedla se ze své židle a natáhla se po hůlku, zrovna když do místnosti vstoupil William. V přítomnosti mudly musela Hermiona spolknout kletbu, kterou měla pro Holoubkovou nachystanou.

„Omlouvám se, nevěděl jsem, že máš společnost,“ řekl William. „Najdeš mě v mé kanceláři, až budeš mít čas. Omluvte mě.“

Už byl na odchodu, když Hermiona, která nespouštěla oči z reportérky, rychle zareagovala: „To nebude nutné, profesore Bricei. Ona už je na odchodu.“

Rita si nic nedělala z Hermionina vražedného pohledu a přenesla svou pozornost na Williama. Pozorně si ho prohlédla od hlavy až k patě. „Vidím, že jste zaneprázdněná,“ pronesla směrem k Hermioně, aniž by spustila oči z Williama. Pak vytáhla z kabelky několik srolovaných pergamenů a podala ho Hermioně. „Víte, kde mě najdete, jestli změníte názor. Doufám, že se brzy setkám s vámi a vašim roztomilým synem.“

Hermiona si od ní vzala pergament, jen aby tak urychlila její odchod. Sledovala, jak reportérka opustila místnost po té, co si ještě jednou zkoumavě přeměřila Williama. Hermiona si přála tu ženskou proklít a varovat ji, aby se neopovažovala k Nathanovi jen přiblížit. Ale to nemohla udělat bet toho, aby pak musela Williamovi změnit paměť.

„Kdo to byl?“ zeptal se, jakmile v místnosti osaměli.

„Někdo, koho bych radši nikdy nepotkala,“ vyhnula se přímé odpovědi. Byla očividně ještě rozrušená z její návštěvy a Williamova přítomnost, i když před malou chvílí ještě vítaná, ji teď bránila vybít si vztek na některém z nejbližších předmětů.

„Jsi v pořádku, Hermiono?“

Povzdechla si. „Budu v pohodě. Nemusíš mít strach.“ Hermiona se donutila k úsměvu, aby ho o svých slovech ujistila. „Můžeš už jít a začít diskuzi s paní Jensenovou. Já se k vám připojím za okamžik.“ Znovu se pokusila o úsměv.

William se na ni nejprve pozorně zahleděl, pak krátce přikývl a váhavě opustil její kancelář. Hermiona mu za to byla vděčná. Potřebovala nějaký čas, aby se uklidnila a taky aby přišla na to, proč jí ten hmyz přišel obtěžovat. Hermiona se nenechala oklamat tou záminkou rozhovoru. Ne, i Holoubková věděla, že Hermiona by ji nikdy za žádnou cenu rozhovor neposkytla. Co tedy chtěla? Vyhrožovat mi kvůli Nathanovi?

V tu chvíli si Hermiona vzpomněla na pergameny, které svírala v ruce. Rychle noviny rozložila, a když spatřila titulní stránku, došel jí dech. Cítila se bezmocná a zraněná kvůli Nathanovi a ještě více naštvaná na Holoubkovou. Přečetla si zprávu odhalující její nejvíc střežené tajemství, a přestože slzy smutku jí stékaly po tváři, Hermiona v duchu proklela tu podlou ženskou a její důvěryhodný zdroj.

Hermiona naštvaně setřela pár dalších slz. Na to teď není čas, Hermiono! napomenula sama sebe. Musela být silná, aby dokázala napravit, co ta ženská způsobila. Bylo frustrující sledovat, jak všechno, co si naplánovala, bylo zničeno pár řádky v novinách. Nebyla by to taková pohroma, kdyby se Nathan a Severus už více sblížili, ale teď, když ještě toho tolik zůstávalo k objasnění...  

Seděla u svého stolu a zírala do prázdna. V tuto chvíli nemohla nic dělat, tohle bylo to poslední, co mohlo definitivně zničit její plány. Hermiona se snažila zhodnotit rozsah možných následků. Ani trochu se nestarala o svou pověst, a o to, co o ní lidé budou říkat. Obávala se, že tohle Severuse zastraší a on se od nich zase odvrátí, že se Nathan stane terčem pomluv, na které není připravený, nebo hůř - že se mu dostane označení, které nebude ani sám popírat. Mít doma syna, který by se ztotožnil s tím, že je synem vraha, bylo nemyslitelné!

Hermioně nervózně zvažovala svůj další krok. S nevolí musela uznat, že její vyčkávání bylo u konce. Jestliže jim nestačil čas, který jim dala, aby se sami přirozeně sblížili a uznali toho druhého jako součást svého života, teď je k tomu musela přinutit. Hermiona byla odhodlaná dát svou rodinu dohromady už kvůli Nathanovi. Zajistí, aby se ti dva konečně sblížili, donutí své přátele, aby to přijali jako fakt, a pak už se nebudou muset obávat pomluv, zlomyslných zpráv v novinách nebo něčeho podobného.

S podobnými myšlenka si Hermiona otřela z tváře poslední slzy a vydala se na schůzku s Williamem. Později se chystala navštívit Harryho a vyřídit s ním vše potřebné, než se opět vydá do Bradavic. Už nebylo třeba žádné obezřetnosti, když teď už bylo všechno vyzrazeno. Teď musela přejít do útoku a dát všechno do pořádku, nebo její jméno nebylo Hermiona Grangerová.